Z mých cest po Nizozemí | SPŠ Tábor

Cesta z domova na německé hranice není daleká, ale klikatá a někdy i patřičně hrbolatá. Zato cesta po německých dálnicích je dlouhá, naštěstí však pohodlná, bez citelných nerovností. Překročení německo-nizozemské hranici jen stěží zpozorujete. Kvalita asfaltového povrchu se nemění, pasová kontrola schází (ta tu vlastně nebyla již před vznikem Evropské unie). Jen je třeba poněkud zvolnit vzhledem k maximální povolené rychlosti 120 km/h. Přesto, jste-li po devíti hodinách jízdy ochotni vnímat ráz krajiny, zjistíte příjemnou změnu. Za zády máte nekonečnou průmyslovou zónu souměstí Essen – Dortmund - Düsseldorf a kolem vás se rozprostře harmonická rovinatá krajina s nahodile rozsetými zemědělskými usedlostmi. A ještě jedna patrná změna pozornému motoristovi neunikne. Z dálnice zmizely supersportovní automobily posledních modelových ročníků. Holanďané jsou při výběru svého vozu ve srovnání s Němci mnohem střídmější. O to častěji však potkáte skutečný historický skvost na čtyřech kolech.

Nejoblíbenější jsou malé anglické roadstery z 50. let značek MG nebo Austin, na své si přijdou i milovníci francouzských citroenů ID a DS. Ještě úspěšnější budete, pokud sjedete z dálnice do úzkých městských uliček. V městské pevnosti Naarden, kterou zná asi každý český školák jako místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, jsem před radnicí objevil polokabriolet Rolls Royce. Největší překvapení mě ale čekalo na veřejném parkovišti, kde vedle současných automobilů stál zaparkovaný Studebaker, zjevně v původním skvělém stavu.

Den předtím jsem navštívil vojenské letecké muzeum, zřízené na místě původní americké základny v Soesterbergu, které mohu doporučit všem českým návštěvníkům Nizozemí nejen proto, že se zde neplatí žádné vstupné. Parkoviště mě ani tady nezklamalo. Právě odjíždějící Aston Martin jsem stihl na poslední chvíli, pětičlenná rodina v čele s pyšným otcem – majitelem předválečného Citroenu Traction Avant s revolučním pohonem přední nápravy naštěstí nikam nespěchala.

Jak je z předchozích řádků patrné, patří Holanďané k velkým obdivovatelům staré techniky a velice dbají na to, aby zůstala v pojízdném stavu zachována i pro příští generace. Proto v mnoha městech najdete různě specializovaná technická muzea a restaurátorské dílny. Skutečným skvostem mezi automobilovými muzei je pak Autotron v Rosmalenu. Rozsáhlý park se rozkládá na ploše 14.000 m2 a pokud chcete využít všechny atrakce, počítejte s tím, že zde strávíte celý den. Velká hala skrývá ve dvou podlažích téměř 100 historických automobilů včetně jediného českého zástupce, kopřivnického Tatraplánu. Děti hned u vchodu obdrží společně se vstupenkou prázdný řidičský průkaz, který se po absolvování jednotlivých motoristických tratí a autíčky na elektrický pohon postupně zaplňuje razítky. Vrcholem je dlouhý motokárový ovál. A kdo miluje miniautomobily, nesmí vynechat futuristickou budovu, která byla původně postavena jako dům buducnosti. Před několika lety ji však architekt naplnil stovkami automobilových a železničních modelů.

Na závěr ještě jedno zastavení. Sídelním místem při mých cestách po Nizozemí je již několik let malé městečko Bennekom nedaleko Arnhemu. I zde najdete nadšence, který navíc svou lásku ke klasice s typicky holandským obchodnickým přístupem přeměnil na výhodný zdroj výdělku. Pan H. J. Jansen patří k nejagilnějším členům ID/DS Club Nederland. Využil skutečnosti, že dodnes jezdí po holandských silnicích 6000 citroenů řady ID a DS, a tak není divu, že ročně opraví nebo obslouží náhradními díly na 800 majitelů těchto francouzských elegánů. Výjimkou nejsou ani objednávky až z daleké Austrálie.

Marcel Gause, 30. září 2002